Určitě mi dáte za pravdu, že jedním z důvodů, proč cestujeme, je objevování a ochutnávání místních a lokálních kuchyní. Pro mě je jídlo svatyní všeho a i když jsem doma docela vybíravá a mlsná huba, nějakým způsobem jsem se naučil tohle moje nastavení na cestách vypnout a občas dát do pusy i něco, co by mě dřív v životě nenapadlo, že budu jíst. Proč bych si měl všude dávat jenom burgery, pizzu nebo kebab? Jo, jasně, tuhle světovou gastro trojici strašně miluju a třeba pizzou bych se mohl ládovat každý den. Ale sakra – jednou jsem se rozhodl objevovat svět, tak se vším všudy. Pizzu si můžu dát u nás v Náchodě v Albertu. Mimochodem – to je pizza, za kterou by nás Italové pravděpodobně poslali do vyhnanství nebo nám vyhlásili válku. Ale sakra, byla to moje první a vždycky se k ní rád vracím. Pevně doufám, že až ten obchoďák zbourají kvůli obchvatu, tak tahle mini pizzérka se někam přestěhuje. Anebo si tam u té silnice udělají alespoň stánek s drive-thru.
Co ochutnat v Portugalsku (aneb jak jsem objevil Pastel de Nata)
„Co ochutnat v Portugalsku?“ zadal jsem do Googlu před svojí první cestou letos. Kromě mořských plodů a ryb mi tam tentokrát vyskočila i nějaká tradiční portugalská sladkost zvaná Pastel de Nata. Sladké? To já přece moc nemusím – a tak jsem tomu moc nevěnoval pozornost a těšil se spíš na ryby a dary moře (teda oceánu). Do Portugalska jsem jel se svým kámošem Markem, kterého jsem na poslední chvíli vyměnil za svojí přítelkyni, jelikož jí do termínu vlezly státnice. Sice jsem to tak nějak od začátku tušil, ale stejně jsem ty letenky musel koupit, protože ta cena stála za to – znáte to. Následná změna jména sice pak stála jednou tolik, co celá letenka, ale to nevadí. Byli jsme nadšení a odhodlaní – a to je hlavní. Low-cost cestování jako prase.
Už při prvním nákupu v místní sámošce Auchan si Marek koupil nějaký košíček z listového těsta a říká: „Tohle jsem viděl na netu, prej je to místní specialita. Lepší je si to sice koupit v nějaké dobré cukrárně, ale na první ochutnání mi to stačí i ze supermarketu.“ Nějak jsem to neřešil. Prostě si koupil nějaký sladký košíček. Když jsme pak vyrazili do centra Lisabonu, zjistil jsem, že ty košíčky mají skoro na každém rohu – asi jako v Praze tradiční staročeský trdelník. Na rozdíl od Prahy jsou ale tyhle košíčky opravdu typická portugalská záležitost.
Pastel de Nata – portugalská sladkost, která mě dostala
y košíčky se jmenují Pastel de Nata a od doby, kdy jsem si v malé kavárně pod hradem São Jorge koupil první z nich a zkousnul ho, totálně jsem tomu propadl. Musel jsem je mít furt. A to opravdu nekecám. Jeden ráno, pak jeden k dopolední kávě, dva odpoledne a ještě třeba jeden po večeři. Ještě že jsme v Lisabonu byli jenom čtyři dny, jinak bych asi dostal hyperglykémii (myslím, že tak nějak to říká moje přítelkyně – zdravotní sestra. Jinak je to normálně vysoká hladina cukru v krvi 😄).
Pastel de Nata je malý košíček z listového těsta, který je naplněný žloutkovým krémem. Nebo přesněji řečeno – krémem ze žloutků, mléka (nebo smetany), cukru, vanilky a skořice. Poté, co se krém naleje do košíčků, je nutné je při vysoké teplotě upéct. Tím pečením se na povrchu krému vytvoří takové typické tmavé flíčky. Sakra, už jenom jak to píšu, tak slintám do klávesnice. Tuhle pochoutku prodávají v Lisabonu a obecně v celém Portugalsku fakt na každém rohu – buď samostatně, nebo v baleních po čtyřech a více kusech. Cena se pohybuje mezi 1–3 eury za kus.
Tajemství originálních Pasteis de Belém
A pozor, teď přijde trochu gamechanger. Od námořníka Thiaga, se kterým jsme se plavili po řece Tejo, jsme se dozvěděli, že vlastně všichni, kdo Pastel de Nata připravují, to dělají špatně. Respektive – ne špatně, ale podle jiného receptu. První Pastely totiž upekli už v 19. století mniši v Klášteře Jeronymitů v lisabonské čtvrti Belém a jmenovaly se Pasteis de Belém. Jejich recept je přísně tajný a pečlivě střežený. Jediný, kdo vlastní práva na originální recept, je cukrárna Pasteis de Belém, která se nachází právě hned vedle kláštera. Lidé, kteří tak moc chtěli lahodné košíčky péct, si museli vymyslet vlastní recept, který je hodně podobný – a zákusek nazvali Pastel de Nata.
Rozhodně doporučuji cukrárnu Pasteis de Belém navštívit a ty úplně původní originální ochutnat. Uvidíte sami. Mně osobně víc chutnaly ty „neoriginální“, které prodávají všude jinde – ale to nechám na každém z vás. Pozor – před cukrárnou stojí permanentně fronta lidí. Ale pokud netoužíte vyloženě sedět uvnitř a stačí vám zákusek do ruky, mají tam druhý vchod s prodejním pultem, kde je fronta menší a docela to ubíhá.
Tip na závěr
Pokud do Lisabonu pojedete, Pastel de Nata prostě nevynechejte. Je to jedna z těch chutí, kvůli kterým budete chtít do Portugalska vrátit.
